Diagram ukazující základní logické zákony. Jeho původ se vidí v Aristotelově díle De interpretatione (4. stol. př. Kr.), sám diagram jako ilustrace se objevuje ve 2. stol. u Boethia. V lingvistice se využívá při zkoumání negace, kvantifikátorů / determinátorů, a rovněž v teorii implikatur. Objevuje se v různých podobách, níže uvedenou lze považovat za tradiční. Levá strana čtverce je tzv. kladná (affirmo – tvrdím), pravá je záporná (nego – popírám):

(V rohu O nikdy není singulární lexikální jednotka.)

Roh A a roh E jsou kontrární, roh A a roh O a roh E a roh I jsou kontradiktorické, roh I a roh O jsou ve vztahu subkontrární opozice, což předpokládá, že pragmaticky (i když ne sémanticky a logicky) mohou být ve většině kontextů ekvivalentní, např. Někteří studenti udělali / několik studentů udělalo zkoušku má ↗zobecněnou konverzační implikaturu (zároveň vyjadřuje) Někteří studenti neudělali / ne všichni studenti udělali / několik studentů neudělalo zkoušku.

Pragmatické rozdíly ve vztahu k o.č. se v č. objevují především v souvislosti s tematicko-rematickým členěním, srov. např. možnou dvojznačnost vět s kvantifikátory všechno, všude atd.: Všichni s tím nesouhlasili; Všude se nesmí parkovat. Vztahy A ↔ O a E ↔ I zakládají zobecněné kvantitativní implikatury, vztahy A → I a E → O zakládají skalární implikatury (viz ↗skalární implikatura).

V teorii implikatur pracuje s tímto diagramem zejm. ✍Horn (1996), ✍Horn (1997) a jinde. ✍Levinson (2000) do o.č. mapuje i alétické a deontické modální výrazy (viz ↗alétická modalita, ↗deontická modalita) a ↗logické spojky.